Děti znají rodiče jen jako dospělé. Zapsané vzpomínky jim ukážou, jací jste byli, a nemusí být dokonalé.
Proč dětem chybí právě vaše příběhy
Fotografií máme dnes nepřeberně, jenže většinou ukazují, co se stalo, ne jaké to bylo. Na snímku z dovolené je vidět moře, ale už ne to, že jste se celou cestu báli, že nestihnete autobus, a pak jste se tomu smáli ještě roky. Právě tyhle drobnosti děti zajímají nejvíc.
Příběhy z dětství rodičů navíc pomáhají dětem pochopit, že dospělí také udělali chyby, také se styděli a také měli sny, které se jim nesplnily. Dítě pak snáz věří, že i ono smí něco nezvládnout a nic se nestane.
Mnoho rodičů si myslí, že na jejich životě nic zajímavého nebylo. Děti to vidí jinak: zajímá je všední den, který už neexistuje, třeba jak se telefonovalo nebo co se jedlo ke svačině.
Jak začít, když nevíte kde
Největší překážkou bývá prázdná stránka. Pomáhá nezačínat od narození a nepostupovat chronologicky, ale vzít si jednu konkrétní vzpomínku, která vás napadne jako první. Ať je to vůně babiččiny kuchyně, první kolo nebo škola, do které jste nechtěli chodit.
Pište tak, jako byste vyprávěli u večeře. Nehledejte krásné formulace, děti oceňují hlas, který poznají. Když vám věta zní neobratně, nechte ji. Za pár let bude právě ona to nejcennější.
Pomůže i pevný zvyk. Vyberte si chvíli, která se opakuje, třeba nedělní ráno nebo večer, kdy děti spí, a k vyprávění se vracejte v klidu. Nemusíte psát dlouho, stačí jedna vzpomínka za sezení. Pokud vás zastaví nějaká otázka, přeskočte ji a vraťte se k ní později.
Nehledejte dokonalý text. Hledejte pravdivý.
Na co se zaměřit
Aby se vzpomínky nezměnily v suchý životopis, držte se několika témat, ke kterým se dá snadno vracet:
- Místa – kde jste bydleli, jak vypadal váš pokoj, kam jste chodili si hrát.
- Lidé – prarodiče, kamarádi, učitelé, kteří vás nějak ovlivnili.
- Chutě a vůně – jídla, která se vařila o svátcích, nebo ta, kterých jste se děsili.
- Zážitky a trapasy – situace, u kterých se dodnes červenáte nebo smějete.
- Rady – co byste řekli svému mladšímu já a co byste rádi předali dětem.
Konkrétní detail vždy zabere víc než obecné tvrzení. Místo věty „bydleli jsme v malém bytě“ napište, jak vrzaly dveře, kde jste měli schovanou tajnou poličku a co bylo vidět z okna. Takové drobnosti dítěti dovolí vzpomínku si představit.
Nebojte se psát ani o pocitech. Strach, radost, stud i hrdost jsou věci, které děti znají z vlastního života, a právě v nich se s vámi poznají. Nemusíte nic vysvětlovat ani omlouvat, stačí napsat, jak vám tehdy bylo.
Vyhněte se tlaku, že musíte pokrýt všechno. Stačí, když každá odpověď bude pravdivá a vaše. Kdyby vás něco napadlo později, přidáte to.
Zapojte i děti
Zkuste si s dítětem sednout nad starými fotografiemi a nechat ho ptát se. Jeho otázky vás často dovedou k příběhům, které byste sami nevytáhli. Dobré otázky začínají slovy „jaké to bylo“ nebo „co jste si tehdy mysleli“, protože na ně nelze odpovědět jedním slovem. Odpovědi pak můžete rovnou zapsat, dokud jsou čerstvé.
Kam vzpomínky uložit
Poznámky v telefonu se snadno ztratí a volné papíry se rozletí. Pokud chcete mít vzpomínky pohromadě a v podobě, kterou jednou někomu předáte do ruky, hodí se k tomu knižní podoba. Kniha Chci znát tvůj příběh od BookTora je určená právě rodičům, kteří chtějí své vzpomínky zapsat pro děti. Stojí 599 Kč a cena je u knih stejná bez DPH i s DPH.
Nemusíte ji vyplnit najednou. Berte ji jako dlouhodobý rozhovor se svými dětmi, ke kterému se budete vracet, když bude chvíle a nálada. Některé odpovědi půjdou samy, jiné vám zaberou víc času a to je v pořádku. Psaní vlastní rukou má navíc své kouzlo: rukopis, i s přepsaným slovem a škrtanci, je pro děti osobní stopou, kterou tištěný text nenahradí.
Děti si jednou nebudou pamatovat, jak dokonale byl text napsaný. Budou si pamatovat, že jste jim chtěli něco říct a našli jste na to čas. Začněte dnes jednou vzpomínkou a zbytek se přidá sám.
